Přibližně již v první polovině 19. století, ve větším rozsahu však až na jeho konci a na počátku 20. století lze pozorovat v některých městech snahu o přiblížení údajů o stavu atmosféry jejím obyvatelům a návštěvníkům. Souvisí to m.j. i s tím, že mnohá města v té době překračují městské hradby, plošně se rozrůstají, vznikají nová náměstí a parky. Vytvářejí se tak plochy jako stvořené pro lokalizaci drobných architektonických výtvorů, majících kromě estetického dotvoření dané lokality současně plnit i funkci jakéhosi „informačního meteorologického centra“. Toho bývalo většinou dosaženo umístěním běžných meteorologických přístrojů do zasklených vitrín, kde si mohl zájemce přečíst příslušný údaj na jejich stupnicích. Tyto stavby, nazývané většinou podle svého tvaru „meteorologické sloupy“, popřípadě „meteorologické altánky“, se nacházely a doposud nacházejí ve většině významnějších měst a nesměly chybět ani v lázeňských střediscích. Tím, že byly situovány do míst častých procházek obyvatel města, popřípadě lázeňských hostů, zavdávaly jistě často příčinu k zahájení konverzace a navázání kontaktů, neboť v minulosti stejně jako i dnes hovory o počasí patří k společensky uznávaným nezávazným konverzačním tématům.
Na některých místech se tyto stavby dochovaly dodnes a stávají se ceněnou turistickou atrakcí, lákající návštěvníky nejen svoji historickou hodnotou, avšak též i možností se případně seznámit se stavem atmosféry.
Zatímco však s jejich podobou si „vyhráli“ odborníci zběhlí v architektuře, díky čemuž vznikly stavby reprezentující nejrůznější slohy a postavené z různých materiálů, horší je to již s jejich meteorologickou částí. Zde se pravděpodobně vycházelo ze zcela mylného předpokladu, že pokud může o počasí mluvit každý, musí mu též i každý rozumět. To je možná jednou z příčin, proč odborná meteorologická literatura se doposud o těchto stavbách ani o jejich významu nezmiňuje. Umístění přístrojů bylo totiž takové, že byly často vystaveny slunečním paprskům, čímž docházelo zejména ke zkreslení údajů o teplotě, případně i vlhkosti vzduchu, byla-li měřena. Ventilace přístrojů byla minimální, nacházely se většinou v uzavřeném prostoru zasklené vitríny bez kontaktu s okolní atmosférou. Rovněž tepelná setrvačnost v případě hmotnějších zděných anebo kamenných staveb vede k zkreslení teplot. Vzniká v nich jakési „skleníkové klima“, značně odlišné od okolního prostředí, umocněné ještě umístěním stavby na volném prostranství a vystavením přímému slunečnímu záření. Pravděpodobným záměrem takto provedené instalace měřících přístrojů bylo zřejmě ještě více posílit jejich společenskou funkci, neboť úvahy o globálním oteplování se určitě spřádají lépe při pohledu na teploměr, který ukazuje 40 oC než v případě, že by zachycoval skutečnou teplotu okolního vzduchu ve stejném okamžiku, např. 25 oC.
Ke standardní výbavě výše popisovaných zařízení meteorologickými přístroji patřil teploměr a aneroid k měření tlaku vzduchu, v některých případech byla sestava ještě doplněna o vlasový vlhkoměr. V těch lokalitách, kde se našel obětavý nadšenec, který každý týden vyměňoval registrační papíry, bylo možno přístrojové vybavení doplnit o samozapisující přístroje teploty a tlaku, popřípadě i vlhkosti vzduchu, takže zájemce mohl sledovat i vývoj těchto veličin za uplynulé období, přičemž pravděpodobně pouze údaj o tlaku vzduchu odpovídal skutečnosti. Nemohla chybět ve většině případů ani větrná směrovka, již zdaleka upozorňující na to, k jakému účelu stavba slouží, navíc znalost toho, odkud vítr fouká, bývá užitečná v každé době.
Uvedený přehled byl vytvořen s přispěním mnoha zájemců o tyto krásné památky, spojující v sobě architektonické zpracování s přírodními a technickými discilínami. Pokud víte o nějakém dalším, který není na těchto stránkách uveden, napište nám prosím o něm